O mně

Dovolte mi,abych se představila.

Jmenuji se Eva Benešová,spousta mých přátel mi říká Ef,a jsem masérka a terapeutka.

Možná překvapím...nikdy jsem nechtěla být masérkou...Mé dětské sny se vyvíjely od profese baletky,spisovatelky či veterinářky po průvodkyni v cestovní kanceláři.Jak šel čas,postupně jsem víceméně pronikala do hloubky svých snů,a i když se staly součástí mého života v podobě zálib do dnešního času,profesně jsem se před dvaceti lety ocitla na rozcestí,kdy bylo třeba rohodnut se,kudy dál.

Moje úplně první setkání s masáží jako takovou zprostředkovala má nejlepší kamarádka a spolužačka na gymnáziu,která toužila už od prvního ročníku stát se rehabilitační sestrou a tak nás,spolužáky,masírovala a rehabilitovala,kdykoliv měla příležitost...a já si tehdy upřímně v duchu říkala - "Jak jí to může bavit...?"

Nikdy neříkej nikdy...toto úsloví se mi v životě mnohokrát potvrdilo,stejně jako Odříkaného chleba největší krajíc.

Před těmi dvaceti lety,na mateřské dovolené,jsem v obchodě náhodou (které mimochodem neexistují) sáhla po novinách,ve kterých jsem doma objevila inzerát na pořádaný masérský kurz.V té době jsem vážně zvažovala stát se profesionální cvičitelkou kalanetiky - a napadlo mne,že by nebylo od věci tyto dvě profese propojit a dát mé činnosti punc ucelenosti.A tak se stalo..

Všechny indicie a cestičky však směřovaly v koncovce k tomu,že cvičení odpadlo a masáže a terapie se pro mne staly vášní,naplněním,cestou k sebepoznání,objevováním mého Já,smyslu konání,posláním...Zde by se slušelo uvést všechny certifikáty a kurzy,kterými jsem prošla - dělá se to tak...ale záměrně tak neučiním.Během té doby jsem měla čest poznat,potkat a učit se u skvělých odborníků a vynikajících lidí,učila se,poznávala,a stále se učím a poznávám - přesto však cítím,že největším mým učitelem je sám život,mé ruce - a především všichni ti,kdo mi dali svou důvěru.

Ohlédnu-li se zpět,uvědomuji si svou velkou lásku k lidem,svou nekonečnou potřebu být mezi nimi a s nimi,a prostřednictvím své profese tyto pocity otevřeně předávat.

Ohlédnu-li se zpět,uvědomuji si,že právě tito lidé byli a jsou v mém životě největšími učiteli - a uvědomuji si,cítím,velkou pokoru a úctu ke všem minulým,současným i budoucím,kteří jsou součástí mé cesty.

Ohlédnu-li se zpět,cítím vděčnost osudu,že mi nabídl tuto příležitost.

Ohlédnu-li se zpět,uvědomuji si,že bych nechtěla změnit nic - že jsem šťastná,že to tak bylo.Že to tak JE.

S láskou Ef